Osvobozující vztah

Je zvláštní, jak člověk nevnímá spoustu věcí a spoustu věcí si uvědomí až po dlouhé době. Většinou tak, že mu to prostě najednou dojde, jak kdyby mu to někdo řekl. A myslím si že to tak je. Hlavní myšlenku tohodle článku mám až "z druhé ruky", ale jsem rád, že mi to někdo řekl, abych si to mohl uvědomit.

Nikdy bych si nemyslel, že ve vztahu je člověk mnohem svobodnější než když je sám. A přitom to tak opravdu je. Čím víc jsme blíž jeden druhému, tím svobodnější jsme. Spousta lidí se často bojí, že když s někým budou chodit, tak se mu budou muset věnovat víc, budou se muset do něčeho nutit, že to bude jen starost navíc. že budou nějací... nesvobodní, nebo méně svobodní. A to se dnešnímu člověku přece nehodí, ten chce být nezávislý, svobodný. Přiznám se, že jsem si to taky trochu myslel. Ale čas mě přesvědčil o opaku (teda... čas mě přesvědčil, ale všimla si toho dřív má milovaná než já ;)). Když mám někoho opravdu rád, tak se nemusím nutit do toho, že s ním budu, to přece chci... každá chvíle s milovanou osobou je úžasná a do toho se přece nemusím nutit. A pokud nemůžu a nutil bych se, tak je lepší říct "promiň, teď nemůžu" nebo "nechce se mi". Pokud spolu dva lidé upřímně mluví a znají se, mají se rádi, tak to ten druhý/á pochopí. A to je na vztahu to nejlepší. Vzájemná důvěra, blízkost a pochopení, a to všechno je propleteno láskou. Moje dívka je moje nejlepší přítelkyně a o tom to je. Vím, že s ní nezažiju jen ty nejkrásnější chvíle, ale že když mě potká nějaká nepříjemnost, můžu za ní přijít a říct jí o tom... a stejně naopak ona může kdykoliv přijít za mnou. Můžeme si popovídat, vzájemně se povzbudit, pomodlit se za trpělivost. Když jsme k sobě upřímní, nemusíme se bát nějakého tajemství, co by nám najednou zkazilo náš vztah. To je svoboda vztahu.

Ale někdy se mi stává, že se mi nechce být úplně upřímný a rád bych si to upravil, přibarvil. Možná je to strach, nejistota, jestli náhodou se nebude zlobit, jestli mě bude brát dál jako doteď. A pak mám vždycky velkou radost když se přemůžu a nějak to ze sebe vystrkám a řeknu jí to. Protože nikdy mi to nezazlívala, nevyčetla mi nic. A pokud se zlobila tak mi taky odpustila. Naši důvěru nezkazí tolik to, že druhého zklameme, ale to, že mu o tom neřekneme, neomluvíme se a snažíme se to zamést pod koberec.Vzájemné sdílení se nás osvobozuje a posiluje. A to je taková nádhera že stojí za to odložit hrdost, přiznat chybu a omluvit se. Slyšet potom "odpouštím ti" stojí za každou překážku, kterou musím překonat. 

Mimochodem... myslím si, že podobně to funguje i ve vztahu s Bohem ;)