Velikost Boží?

Trávím teď bezva týden v Římě na dovolené. Bohužel, potřeboval bych tak dvojnásobek času, abych navštívil vše, co bych chtěl vidět. Ale při tom všem dívání mám taky čas od času možnost přemýšlet a setkat se s Bohem. A o jedné takové chvíli bych se s vámi chtěl podělit. ;)

Měl jsem dnes příležitost poprvé navštívit velechrám sv. Petra. Nádherná stavba, na které se podíleli největší mistři jako Michelangelo, Bernini, Santi, a další. Když jsem vstoupil dovnitř, nic mě extra nepřekvapilo. Pěkně velký a pěkně zdobený, jak se dalo čekat. Ale pak jsem se jen zadíval do klenby hlavní lodi a přestal vnímat všechny svoje představy a pochyby. Najednou mi vyrazila dech ta ohromná mohutnost, výška a zdobení, všechno, co se nacházelo uvnitř. A to jsem se ještě ani neodvážil pohlédnout dál a stál pořád jen u dveří. Jako svět schovaný uvnitř světa - jak když Lucka prolezla skříní do Narnie. Zdálo se mi to úplně neuvěřitelné. V jedné boční kapli, Nejsvětějšího srdce Páně, byla výstav. Na chvíli jsem tam zašel, pozdravit, poděkovat a srovnat si myšlenky. Krásně ticho, málo lidí, místo jako stvořené pro rozjímání. A mě začaly docházet věci, kterých jsem byl plný a sem se pokusím ty srovnané myšlenky nějak přepsat.

Kde se vzala ta změna pohledu? Zajel jsem pod povrch, na větší hloubku. Dnes nás nic nepřekvapí, nic nás nedokáže ohromit. Vše víme, vše známe a i to, co neznáme, je "přece úplně jasný" a "jak jsem mohl být tak blbej, že mě to nenapadlo hned". O všem máme svoji představu, často až příliš velkolepou a pak jsme zklamaní. Žijeme ve světě multimédií a tak každý z nás viděl už snad vše, co na světě existuje. A když pak to něco vidíme na vlastní oči, tak se na to pořád díváme skrze ten "televizní" pohled. A ten známe z televize, tak proč by nás měl teď ohromit? Ale to je strašně povrchní. To je to, k čemu dnešní svět vybízí, co nás "učí" - být povrchní. Ale když tohle odložíme, přestaneme myslet na všechny naše předsudky, představy a znuděné "tohle přece dávno znám", objevíme pocity a vášně, které nám vyrazí dech. Pak nás ohromí velikost baziliky, zlaté kazety, které uspořádaně sedí jedna vedle druhé na obří klenbě, délka, kdy nevidíme pořádně na druhý konec do presbytáře (jen pro zajímavost, délka je úctyhodných 211,5m). To všechno je naprosto úžasné a člověk si zákonitě připadá pod 40 metrovou klenbou jako naprostá nicka. (Když jsem odložil ten "multimediální pohled" na věc, tak mě pak strašně technika zklamala. Chtěl jsem zachytit tu mohutnost, ten prostor, na fotku a to prostě nešlo. Byly to krásné fotky, ale jen fotky - ploché, bez prostoru, bez jasnosti všech barev. Skoro jsem dostal chuť nic už nefotit. Dokonce i teď jsem zklamaný, protože se mi nedaří vypsat, jak úžasné to bylo.) Všechno je to neskutečně ohromující, ale co mě ohromilo?  Pořád je to dílo pouze lidských rukou. To všechno mají na svědomí stejní lidé jako já (dobře, o trochu šikovnější a vzdělanější ;)). Co teprve Boží velikost? Kdyby Bůh stavěl tento velechrám? (Velechrám je opravdu zasloužený výraz.) Nedovedu si to ani představit, jak nádherně by ta stavba musela vypadat, kdyby podpis místo Santi zněl Bůh. A přesto, kdyby Bůh měl na svědomí takovou nádheru, byl by to pořád jen nedokonalý odraz Jeho dokonalosti, jen omezený pohled do Jeho neomezené velikosti. A jestli moje představa nestačí ani na to, aby vymyslela tu omezenou stavbu, tak při zjištění, jaká asi musí být ta neomezenost, na mě skoro přicházely mdloby. :)

Jak jsem si rovnal tyto myšlenky, tak jsem se přiblížil Bohu a sdílel s Ním přítomnost a Jeho přítomnost cítil u sebe. A tak jsem strašně vděčný, že jsem mohl zakusit to, kvůli čemu byly chrámy takto stavěny - aby skrze jejich velikost mohl člověk alespoň zahlédnout velikost Boží. A jsem vděčný i za to, že jsem na vlastní kůži pochopil, že k Bohu musí člověk přicházet čistý - bez předsudků, představ, s prázdnou hlavou. Pak uvidí Boha.