Pochopit ateistu?

     V posledních dnech jsem měl spoustu příležitostí zamyslet se hlouběji nad ateismem. "Nauka" ateismu je mi samozřejmě známá. O co jsem se pokusil pod vlivem událostí nyní bylo ateismus pochopit a poznat, co skrývá pod jeho svrchní slupkou. Rovnou říkám, že jsem neuspěl. Ale o tom později - pěkně popořadě.

Vždycky se snažím pochopit, jak lidé okolo mě přemýšlejí, jak se dívají na svět. Snažím se do nich nahlédnout, zjistit, co se skrývá pod povrchem. V předchozích dvou týdnech se mi přihodilo několik situací, které mi, jak věřím, umožnily podniknout drobnou cestu do hlubin ateistovy duše. První důležitá situace se stala na skautském táboře. Ačkoliv jsme křesťanský oddíl, velká část členů je nevěřící. Po jednom nedělním čtení Bible vznikla diskuze mezi věřící a nevěřící částí tábora, kde se probírala zpočátku témata týkající hlavně ekologie a hospodaření se Zemí. Pak se ale diskuze stočila k transcendentním otázkám a já využil situace, abych se pokusil pochopit smysl ateistova života. Diskuze to byla vskutku dlouhá a náročná. Snažil jsem se jít až do jádra a poznal několik faktů.

     Člověk, který nevěří v posmrtný život, se může v konečném důsledku zaměřit pouze na dva náhradní životní cíle. Prvním je užít si přítomný okamžik, často bez ohledu na možné následky. I pro křesťana je důležitý přítomný okamžik. Pouze v něm můžeme ovlivnit svoje směřování. Nevěřící člověk ale nemá kam směřovat (po duchovní stránce), kromě uspokojení vlastních přání a tužeb. Z tohoto životního postoje se ale nakonec rodí obžerství všeho druhu. Při důsledném sledování tohoto cíle žije člověk jako nezodpovědný bohém, kterého minulost ani budoucnost nezajímá. A kolik takových mezi námi je, že?

Druhý smysl života je vlastně opakem prvního a do velké míry se navzájem vylučují. Je to zaměření se na budoucnost, jak svoji, tak i svých potomků. Dle vlastního vyjádření mých nevěřících bratří je důležité "přestat přežívat a začít žít" a "zajistit pokračování genetické informace i do dalších generací". "Přestat přežívat a začít žít" znamená nahromadit dostatek majetku, abych se nemusel o nic starat a jen si užíval života (a když ne já, tak aspoň moje děti). V praxi to pak znamená jev, který můžeme okolo sebe vidět možná až příliš často - nekonečné hromadění majetku, doživotní honba za tím, abych se někdy v budoucnu měl dobře. Ale budoucnost nepřichází, a tak člověk prožívá celý život v přítomnosti, kde musí hromadit, aby si mohl dovolit všechny vymoženosti konzumního způsobu života. Ani toto tedy nevede ke spokojenému životu. Důsledkem je egoismus, lakomství a s ním spojená závist. Okolo sebe můžeme vidět dost úspěšných podnikatelů, kteří mají vše, co chtějí, ale stále je jim to málo. A cizímu by nepodali ani hrnek vody, aby neschudli.

Pár dní mi trvalo než jsem pochopil, že toto nepochopím. Vždyť ani jedno není smysl života, ale jen nedostatečná náhražka, která sice dokáže člověka na chvíli zasytit, ale ve skutečnosti pouze prohloubí jeho hlad a prázdnotu. V následujícíh dnech po diskuzi jsem nevěřící diskutující pozoroval a všiml jsem si, že opravdu nemají ve svém životě žádný hlubší cíl. Vše je povrchní, prázdné a zbytečné. Nechci tím ateisty nijak shazovat. Píšu jen to, co jsem se dozvěděl od ateistů samotných. Na základě posledních dní je mi jich spíš líto, protože nemají to, co křesťané.

     Samozřejmě jsme se dotkli i otázky smrti a posmrtného života. S tím souvisí další událost, která se mi přihodila o něco později než zmiňovaná diskuze. Zemřel (celkem nečekaně) můj prastrýc. On se svou ženou byli věřící, i když trochu po svém. Žádné z jejich dětí a vnoučat ale věřící není, takže pohřeb nebyl církevní. Musím se přiznat, že účast na civilním pohřbu pro mě byla utrpením. Část jsem strávil modlitbou, ale pak jsem začal uvažovat, kde to vlastně jsem. I zde jsem poznal důležitou věc. 

Křesťanství (a ostatní náboženství také) má vyřešené otázky smrti a následného života. Díky tomu jsou věřící lidé v tomto směru vyrovnanější a silnější. Ateisté se naproti tomu snaží tvářit silně a vyrovnaně tak, že to vše popřou. Ve skutečnosti takové popření není vyřešením těchto závažných otázek, ale jejich věčným odsouváním. Asi jako když někdo zamkne do vaší komory 10 000 000 ve zlatě, a vy budete po zbytek života sobě i ostatním tvrdit, že komora je prázdná. Dokud budete mít dostatek, tak asi nebude tak těžké utlouct zvědavost hrubou silou argumentů. Ale co když nebudete mít ani na chleba? Stále se nebudete chtít podívat, jak to tedy je?

Stejná situace nastává při pohřbu, kdy se nechtěné otázky samozvaně vrací do mysli. Pak se jasně ukazuje, že ateisté nedokáží tyto otázky řešit, nejsou s tím srovnáni. Pak se mluví na jedné straně o pomíjivosti a konečnosti, o tom, že po smrti nic není, a na druhé straně o věčném životě člověka v přírodě a mysli druhých. Proč si nevěřící tak často sami protiřečí, jestliže mají jasno?

     Když teď nad tím vším znovu přemýšlím, dochází mi, proč je okolo nás tak málo ticha, klidu, samoty. Lidé se ho bojí. A především nevěřící. Ticho a samota by je nutili přemýšlet nad otázkami, o kterých přemýšlet nechtějí. Proto všude slyšíme nějakou hudbu (a nutno dodat, že často velmi nekvalitní) a reklamy v obchodech, zapnuté televize se nacházejí snad ve všech čekárnách u doktora,... Proto si část příbuzných po příchodu z pohřbu k pratetě do bytu pustila televizi, namísto aby si třeba popovídali o zemřelém. Takových a podobných situací, kdy se cíleně zbavujeme ticha a bráníme tak přemýšlení, by jistě každý dokázal vyjmenovat dost a dost.

     Co říct závěrem? I přes veškerou upřímnou snahu se mi nepodařilo najít a pochopit smysl života ateistů. Prázdnotu a zbytečnost, kterou jsem viděl, a kterou si pravděpodobně většina nevěřících ani neuvědomuje, nemohu a nedokážu přijmout jako možný alternativní životní cíl. A proč? Nedokážu ji prožívat, abych ji mohl chápat. V mém životě je vždy někdo nekonečně větší, kdo mi ukazuje cestu a dává mému životu smysl a naději. Díky němu nikdy nejsem sám, abych se musel bát samoty. Díky němu moje duše nezanikne, abych se musel bát smrti. Proto nikdy nemohu přikládat světu takovou váhu, jakou mu přikládají nevěřící lidé. Světu totiž nepatřím.